Pohádka o vrbě

Před dávnými a dávnými časy, v malé krásné vesničce, stála u rybníka jedna velmi stará vrba. Nikdo nevěděl kdy tam vyrostla, protože si ji každý pamatoval už od svého útlého dětství. Dokonce i tetka Vondráková, nejstarší z celé vesnice, si pamatuje, jak jí její babička o vrbě vyprávěla, jak si u ní jako děti hrály. Tak moc stará ta vrba byla. A jelikož o vrbách je známo, že nikomu nic neprozradí, lidé se jí den co den chodili svěřovat se svými starostmi a chlubit s radostmi. Jak už to tak ale bývá, s touhle vrbou kolovala pověst, že je kouzelná. Každý se k ní proto choval slušně, s úctou a respektem.
Jednoho dne přišel k vrbě chlapec. Byl po vsi známý pro svou nafoukanost, jelikož byl ze zámožné rodiny. Jmenoval se Alois a moc rád ubližoval ostatním dětem. Jak tak přišel, tenhle Alois, k naší vrbě, dostal nápad. Nechtěl mít starou vrbu v úctě, považoval ji za pouhý starý a prohnilý strom. A tak, jak si tam tak stál, najednou do vrby kopl. Ozvala se dutá, ale hlasitá rána. Kromě rány se ale ozval ještě hluboký, skřípavý hlas. "Dej pokoj!" řekl ten hlas. Alois se začal otáčet a hledat, kdo byl tak drzý a dovolil si ho okřiknout, avšak nikde nikdo. Stejně jako před malou chvilkou byl sám. Pokrčil tedy rameny, snad se mu to jen zdálo, a kopl do vrby znovu, tentokrát silněji. "Říkám ti nech toho!" ozval se hlas podruhé a jakoby vycházel přímo z té vrby. Alois se znovu ohlédl, avšak opět byl sám, tak jako když přišel. A tak znovu do vrby kopl, ještě silněji než prve. "Naposledy tě varuju, hned přestaň." ozval se hlas potřetí a opět se zdálo, jako kdyby k němu promlouvala samotná vrba. Alois se rozhněvaně rozhlížel všude možně, obešel vrbu kolem dokola, avšak opět nikoho nespatřil. Už byl dost nahněvaný, kdo si to z něj dělá legraci? Naštvaně naposledy kopnul do vrby, nejsilněji jak dokázal. A v tu chvíli se udály podivné věci. Hlas se ozval počtvrté, ovšem tentokrát zněl hrozivěji: "Říkala jsem ti, abys toho nechal!" Ozvalo se přímo z vrby a v tu chvíli Alois zmizel, jako by tam nikdy nestál. Všichni lidé z vesnice ho hledali, celé dny a týdny, ale chlapec jakoby se do země propadl. Nikdo ho už nikdy nespatřil. Nikdo o tom nemluvil, ale všichni tušili co se stalo. Každý totiž věřil, že kdo nebude k vrbě uctivý, čeká ho strašlivý trest. A tak se stalo, že sám Alois se stal onou vrbou. Ocitl se snad uvnitř ní, cítil na sobě její stáří. Nemohl se hýbat, mluvit ani křičet. A tak byl odsouzený k věčnosti vězení ve staré vrbě, nucený poslouchat nářek svých rodičů a jejich žal ze ztráty syna, a starosti všech ostatních lidí, kteří se vrbě chodili svěřovat.
Ta vrba na tom místě stojí dodnes a je tak připomínkou toho, že ke stáří je třeba chovat se s úctou a respektem.

Strach, bolest a samota

Holčička maličká, sotva tak deset let

klepe se celičká, to strachem ze zlých vět.

Tělíčko zjizvené, slzičky v očích

to není smyšlené, a přesto mlčíš. 

Otrhané oblečení, ošoupané botky,

strach má jak z tatínka, tak z nevlastní matky.

Maminka zemřela po těžké nemoci,

nezůstal nikdo, kdo mohl by pomoci.

Ve škole kamarád už žádný není,

zoufale čeká, kdy se to změní?

Výsměch a urážky zažívá stále

nemine den, kdy nesní o chvále.

Jizvičky na duši víc než ty na těle bolí,

a smutná nálada den za dnem vrcholí.

Vyleze nahoru, a odtud skočí

vážně se těší, až všechno to skončí.

Vážený čtenáři, teď dávej pozor,

možná bys trošičku, měl rozšířit si obzor.

Možná tvou sousedkou ta dívenka je,

a zrovna Ty jsi její jediná naděje.

Básnička je mým vlastním nápadem, a trochu upozorněním. Všímejte si, co se děje kolem vás. Nebojte se zasáhnout. Nemusí jít jenom o dítě, ale i o starého nebo nemocného člověka. O zvíře. Oni se neumí bránit. Vám stačí zvednout telefon a vytočit číslo.